Olga Čajkovskaja: Zapomenutá miniatura

Poněkud neohrabaná detektivka o střetu dvou světů, ruské intelektuální rodiny Sušilinů (matka Zinaida i v socialismu přísná aristokratka, otec Kirill Viktorovič švihák a populární klavírní mistr, dcera Inga zasněná dívka a víceméně hlavní postava příběhu - nikoli knihy). Proti tomuto světu stojí svět pracující třídy, což jsou tak nějak všichni, kdo docházejí do jejich domu. Což ovšem zprvu není zdaleka tak jasné, protože se zdá, že všechno je tak, jak to má být. Do příběhu hned zkraje vstupují dvě postavy, jeden z nich je závozník Klim, který, jak se později ukáže, vyjede po Inze:

 "Prosím, abyste ho měli rádi a byli k němu shovívaví," řekla, "vedu vám závozníka, ale je to intelektuál."

A druhý je Peťka, po kterém prozměnu vyjela Inga. Ten má entrance do rodiny poněkud dramatičtější - protože je dělnického původu, je matka aristokratka pochopitelně proti tomu, aby se stýkal s její dcerou a když se pak začne vraždit, je pochopitelně první na ráně. V tu chvíli opratě příběhu přebírá podivná trojka vyšetřovatelů Dronov, Šimanovskij, Prochorov a přestane to celé být zábavné, protože tyhle lopaty zákona nejdřív vyškolí prohnaného lumpa z neznalosti Kierkegaarda, pak si chvíli hrají na komisaře Schimanskiho a když Dronov (šéf mordparty) začne jet po špatné koleji vyšetřování, oba jeho soudruzi případ zdárně vyřeší, aniž by je za odměnu poslali na Sibiř. Dost mě to nebavilo.

Z ruského originálu Ogljanis, moja sovuška, vydaného v časopise Avrora 3-5 Leningrad 1975, přeložil Zdeněk Chmel. V roce 1977 vydalo Lidové nakladatelství jako svou 1729. publikaci. Náklad 70000 výtisků.

Kazimierz Korkozowicz: Krev volá o pomstu

Detektivka, která začíná popravou a pokračuje po dvou letech. Otec popraveného se rozhodl pomstít a zve do svého domu pod záminkou vykonání závěti vyšetřovatele Toma Holta s žalobce sira Stanforda. Případu se pochopitelně účastnil i soudce Morton, ale jak zjistí Tom Holt během telefonického rozhovoru se sirem Standfordem:

"...proto jsem se chtěl přesvědčit, že vykonavateli závěti mají být lidé, kteří se zúčastnili případu Ala Saltera."
   "To je velice správné, drahý chlapče."
   "Když se tedy ukáže, že i soudce Morton..."
   "Ukáže se to určite."
   "Po rozhovoru s vámi se spojím se soudcem."
   "Mortona už před rokem ranila mrtvice. Každopádně mu zavolejte a dejte mi vědět."

Soudce je mimo. Ale má dceru, překvapivě právničku. Jmenuje se Beryl. A jak Tom Holt zjistí velice záhy, již odcestovala do sídla Patricka Saltera, ukrytého v hlubokých skotských hvozdech...
Jako dobrý, takřka klasická "anglická" detektivka, tajemný plán zvráceného šílence, sem tam mrtvola, tajemní muži mizící v prostorách Sadlerova sídla, k tomu všemu podivný sluha Tony Gonzales. Úplně nejvíc ze všeho to připomíná nějaký díl televizního seriálu Midsomer Murders, k čemuž velice přispívá fakt, že hlavní hrdina se jmenuje křestním jménem Tom (jako Tom Barnaby) a jeho aspirant se jmenuje Scott. Jako seržant Scott :)
Jediné, co je ale opravdu komedie, je jméno hlavního hrdiny. Nemůžu si pomoct, ale věty jako Holt se na chvíli zamyslel. nebo Holt otevřel dveře. mě, i přes zjevnou demenci, rozesmávaly pořád dokola.


Z polského originálu Dom w górach, vydaného nakladatelstvím Czytelnik, Warzsawa 1698, přeložil Vladislav Kopp. V roce 1970 vydalo Lidové nakladatelství jako svou 1347 publikaci. Náklad 70000 výtisků.

Ivan Makarov: Černý šakal

Zápisky bandity ze sovětsko-čínské hranice. Hlavní hrdina je bandita Černý šakal i když miluje sovětskou zemi, tak je ochoten páchat na jejích obyvatelích ta nejkrutější zvěrstva. Jenze jeden by čekal, že popisy násilných činů budou spíš mezi medium a medium well, než téměř very rare. Trochu to připomíná hongkongskou gangsterku z tvrdé školy, na znásilňované ženy se stojí "fronty" (Pašeňka umřela.), když falešné rudoarmjejce pohostí postarší bača, pošle soudruh Bagrov (Černý šakal) zpátky svojeho pobočníka, aby si s ním "promluvil" a když je na závěr oddíl obklíčen v mlze a Bagrov se chce sám prostřílet a svoje muže zanechat svému osudu, vysvětlí mu jeden z jeho nejvěrnějších, co přesně by se mu mohlo stát, kdyby dospěli k názoru, že se o to chce pokusit. Následuje ukázka přestřelky.

Přistupuji k němu a beru z vozu thompson. Andrej Fialka v mžiku vytáhl z nohavice německý tesák, bodá vrchního pastevce do slabin a po čtyřech, s vysoko zdviženým zadkem, od něho odskakuje.
   Vypravěč zmlká v půli slova. Otvírá pomalu ústa a převrací jazyk. Zrovna jako by měl pod jazykem zrnko písku a marně se ho snažil vyplivnout.
   Oči má už zamodralé a nehybné. Ale i mrtvý zůstává sedět. Vidím, jak suchým jazykem olizuje nejprve spodní a potom horní ret, a jednu chvíli se mi zdá, že znovu promluví. Avšak kácí se na znak.
   Zakrslý pastevec, sedící proti němu, vyskakuje, dívá se na nás a volá tiše a polekaně:
   "Jezusmarjá! Jezusmarjá!"
   Tisknu spoušť thompsonu a pálím po pastevcích pět dávek. Andrej Fialka, pořád ještě po čtyřech, přiskakuje k nim a "dělá kontrolu": do každého vráží tesák a zkoumá oči. Potom se zvedá a hlásí:
   "Toho, co vyskočil, to skorem přerazilo napolovic. Sedm jich dostal do panděra. Hernajs doprdele, to holt jak vyskočil."
   Vtom se rozlehl ještě jeden výstřel, praskavý a ohlušivý.
   Marinka vykřikla a drží se za břicho. Obrací tvář vzhůru a dívá se na Artěmije a oči jí skoro bez přestání pomrkávají.
   Zasáhl ji chlapec. Sotva vystřelil, odhodil zadovku a vzal nohy na ramena.
   "Střílej, vrtáku jeden zatracená!" vykřikl Andrej a vší silou praštil cikána mezi lopatky.
   Cikán tiskne karabinu, zacílí a bledne. Dívám se pozorně na konec hlavně. Mám zvláštní touhu spatřit kulku. Znám sice velmi dobře zákon "počáteční rychlosti", přesto však se pokaždé pokouším zahlédnout kulku.


Nicméně to ještě nejsou všechny perly, které kniha skýtá, zhruba uprostřed se hlavní hrdina zamýšlí nad svou nenávistí k bolševikům a říká: Tuto všeobecnou nenávist jsem poznal z dopisů, které jsem sebral okružnímu listonoši, chycenému cikánem. Několik dopisů vyloženě bolševicky smýšlejících lidí odhazuji. Ponechávám si pouze tři kromobyčejně zajímavé dopisy a poznamenávám si adresáty i odesilatele. Jsou to dopisy opravdových Rusů, kteří vždycky žili s jediným krédem: "Cizí majetek měj ve cti, a svůj drž zuby nehty." Tito lidé vždycky byli a budou měřítkem Ruska. Bolševikům se nikdy nepodaří je vymýtit. Na to následuje plný text oněch dopisů a je to náramná legrace, první dopis je jak z písně Vladimíra Vysockého, kdy muž píše své ženě z Moskvy a poslední popisuje udatný čin šelmy kulaka. Ovšem dopis prostřední je dokonalá ukázka lysenkismu, mladý "vědec" píše svému bratrovi o výzkumu, který vede: Dozvěděl jsem se, že na Sibiři provádí jistý vědec pod rouškou tajemství pokusy s krysami a chce dokázat, že lze přenést získané znaky na potomstvo. Říkalo se, že dosáhl neobyčejných výsledků, zatím však mlčel a snažil se všechno ověřit. A tu mne osvítil nápad. Myš v našem školním teráriu právě vrhla šest mladých. Náhodou jsem jedné umrazil etherem ocásek. Za tři dny se rána zahojila tak, jako by tam ocásek vůbec nikdy nebyl. A to mne právě přivedlo na myšlenku o přenášení 'získaných znaků na potomstvo'. Vzal jsem dvě dospělé myši, samce a samičku, umrazil jsem jim ocásky a spářil je. Když potom měli mladé, umrazil jsem ocásky jejich potomkům. Potom jsem jednou čapnul šéfa a rudý rozpaky a skromností jsem mu sdělil, že jsem se opovážil poopravit Mendelův zákon o dědičnosti. Podepsán L. Kljagin.

Z ruského originálu Rejd Čornogo žuka, vydaného nakladatelstvím Moskovskij rabočij, Moskva 1966, přeložila Soňa Antošová. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu česko-sovětského přátelství, jako svou 1193 publikaci. Náklad 76000 výtisků.

V.P.Borovička: Případ Gordona Lonsdala

Literatura faktu! Špionážní drama! Hned v první kapitole sledujeme osud Harryho Houghtona, ale časem pochopitelně dojde i na Gordona Lonsdalea. Borovičkovský špionážní příběh a jak sám autor dodává v doslovu:

Špionáž je řemeslo staré jako historie lidstva. V pohnutých dnech našeho století se stalo zpravodajství strategickou zbraní i prostředkem politické taktiky. Hodně se už napsalo o věhlasu britské Secret Intelligence Service, jsou známy akce tajné služby Spojených států. Kdo však je soupeř na druhé straně hřiště? Sovětská zpravodajská služba byla až donedávna doslova opředena tajemstvím. Za stalinismu bylo slyšet hlasy, že žádná neexistuje, nový řád prý nepotřebuje vyzvědače. Na druhé straně se proslýchalo, že prý je nejlepší na světě. Pak dostal Richard Sorge vysoké vyznamenání in memoriam.
   Snažil jsem se nahlédnout pod oponu tajemství. iž před lety jsem se pustil do kroniky akcí tajných služeb (Tajemství špionáže), sledoval jsem dějiny špionáže od biblických dob až po naše časy. Proto jsem chtěl zaplnit ono bílé místo na mapě operací neviditelné fronty, na němž sice nebylo napsáno hic sunt leones, kde však vyzýval otazník za jmény rozvědčíků.
   "Případ Gordona Lonsdala" je samostatnou kapitolou z rozsáhlejší práce "Mistři tajné služby". Snažil jsem se s největší možnou objektivitou vystopovat, jak to doopravdy bylo. Historie tajných služeb je ale oblastí, v níž nelze vždy odlišit pravou informaci od podvržené, proto nechci vydávat svoji verzi případu za absolutní. V tomto oboru se objevuje pravda někdy až po dlouhých letech. A jindy vůbec ne.

V roce 1969 vydalo Lidové nakladatelství jako svou 1230 publikaci. Náklad neuveden.

Julián Semjonov: Španělská varianta

SS-Standartenführer Max Otto von Stirlitz aneb sovětský špión v německém velení za druhé světové války, major Maxim Maximovič Isajev. Hrdina několika knih a nejméně jednoho seriálu (Sedmnáct zastavení jara). Nečetl jsem ani neviděl, ale "náš" příběh se odehrává mezi lety 1934 - 1938, takže bych řekl, že to je takový "prequel" samotných Stirlitzovek. Kdo ví. Každopádně je to alespoň z pera autora opravdového Stirlitze, Juliána Semjonova. Příběh je taková nepříliš nápaditá retrospektiva, motající se kolem záchrany sovětského agenta, který předstírá, že je německý válečný štváč. Lotyšský občan Jan Palma, syn anglického diplomata, bojovník proti bezpráví... no vlastně takové Stirlitzovo dvojče. A major ho pochopitelně nenechá padnout. Ve hře jsou unesené prototypy Messerschmidtů, oduševnělé milenky, nacistické večírky a hlavně železné nervy Maxima Maximoviče.


Mackezie ztěžka lezl do auta nejdříve levou nohou a špičkou nohy udeřil Grasse do nohy. V botě měl totiž namontovánu hrubou stříkačku, v níž byla tekutina s paralyzujícím účinkem. Stříkačka byla z legované oceli a s absolutní garancí, že propíchne jakkoli silnou kůži jakékoli boty. Tato novinka z Heydrichových laboratoří byla už několikrát vyzkoušena s vynikajícími výsledky.
   Grass se bez hluku sesunul jako podlomený. Mackenzie skopil sedadlo a přetáhl Grasse dozadu. Sedl si k volantu a ujížděl autem k domku uprostřed velkého parku na nábřeží Seiny.
   Tady Grassovi dali ještě jednu injekci, položili ho do velké bedny s nápisem "Neklopit. Pozor sklo." a odvezli bednu na nádraží - vlak odjížděl do Kolína.

Berlín, 1937, říjen

Za dvanáct hodin ležel Grass ve slané koupeli ve sklepě na gestapu v Prinz Albrechtstrasse. Maličký Mackenzie - sturmbannführer SS Otto Stube seděl u něho a čas od času se dotýkal rozžhaveným železným prutem Grassova krku.
   "Dokud neřekneš, jakým způsobem se vaši dozvěděli o Weltenovi, budu tě mučit, a určitě se mi podaří, že budeš mluvit, ale to už bude pozdě. Udělal bys lépe, kdybys spustil hned, už proto, že o tobě leccos víme, vlastně všechno. Kde teď kupujete letadla? Grassi, je hloupé mlčet, věř mi. Je s tebou konec, kdybychom tě i propustili, tak v Moskvě tě stejně hned psotaví ke zdi. Nebo ne? Ale my tě nepustíme. Navrhujeme ti dvě varianty: jednu přátelskou, abych tak řekl, mírnou, a druhou bolavou, nepříjemnou jak pro mě, tak i pro tebe. Opakuji své otázky.: Od koho jste se dověděli o Weltenovi? Od koho kupujete letadla teď? Kdo ještě kromě tebe se tou věcí zabývá?"
   Stube znovu přiložil rozžhavené železo na Grassův krk. Ten strašlivě křičel a na rozkousaných rtech se objevila krvavá pěna. Stube mu znovu vypaloval čerstvé krvácející rány a jeho tváří probíhalo lehké chvění. Zřejmě mu tato jeho činnost přiášela uspokojení.
   Potom Stube odhodil rozžhavené železo na kachlový stůl, šel k spínači zamontovanému ve stěně a zapnul ho. Vrátil se na své dřívější místo a pozoroval, jak se pomalu ve vodě začaly dělat bublinky a jak to ve slané koupeli začalo vřít.
   Grass zakřičel a ztratil vědomí. Stube mu píchl do prsou injekci s povzbudivými účinky. Grass otevřel oči.
   "Posílals letadla přes Německo?" monotónně se ptal Stube. "Odpověz: posílal jsi letadla přes Německo?"
   "Ano," téměř neslyšně odpověděl Grass.
   "Doklady byly na koho?"
   "Na holandskou firmu De Graatenberg."
   Do místnosti tiše vstoupil Heydrich. Sedl si v tmavém koutě do křesla.

A tak dále. Jediné, co je zajímavé, je srovnání, kterého se dopouštějí i na stránkách Wikipedia, to jest srovnání Jamese Bonda a majora Stirlitze. Co se týče pletich, vychází ze srovnání oba víceméně stejně (i když operují na naprosto odlišných platformách, pochopitelně), ale v jednom srovnání Stirlitz, alespoň v téhle knize, kulhá: když na konci knihy organizuje a sám se podílí na únosu sovětského agenta z německých spárů, tak v jednu chvíli zastaví ozbrojený gestapácký doprovod, v uniformě majora SS. Auto, ve kterém byl vězeň přepravován, shodí partyzáni do rokle. Co se stane s vězňovou eskortou není z textu knihy zjevné - ale lze si jen stěží představit, že by je nechal Stirlitz naživu, vzhledem k tomu, že jsou to živí svědci, kteří zsnají jeho dvojitou tvář. Julián Semjonov zachovává mlčení, ale my víme, že Stirlitz musel vykonat to, díky čemu má James Bond před služebním číslem dvě nuly.
Z ruského originálu Ispanskij variant, vydaného nakladatelstvím Moskovskij rabočij, Moskva 1976, přeložila Marta Beranová. V roce 1978 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu česko-sovětského přátelství, jako svou 1808 publikaci. Náklad 70000 výtisků.

Ztracená žena (kolektivní detektivní román)

Kapitola první, v níž Valentin Katajev dává slovo hrdinovi naší záhadné historie. Kapitola druhá, v níž Anatolij Gladilin ztrpčuje hrdinův úděl za pomocí tajemné stařeny. Kapitola třetí, v níž Jurij Kazakov vmísí něžné výstřely do lyrického večera. Kapitola čtvrtá, v níž Lev Slavin zavírá do komory muže v nenápadném civilu. Kapitola pátá, v níž Vasilij Aksjonov dojemně líčí utrpení mladého Semikorovkina a tragickou lásku Inny Kareninové. Kapitola šestá, v níž Ilja Zverev se zabývá životem a dílem Vl. Semina a těch druhých. Kapitola sedmá, v níž Fazil Iskander směle odhaluje imperialistické rejdy v hrdinové koupelně. Kapitola osmá, v níž Vladimír Vojnovič zneužívá ke své literární činnosti archívu bezpečnosti. Kapitola devátá, v níž Georgij Vladimov odvážně dospívá k radostně optimistickému ideovému závěru. Z ruského originálu Smeetsja tot, kto smetsja, vydaného na pokračování v časopise Nedelja, č. 18-26 z roku 1964 jako kolektivní humoristický detektivní román. Přeložili Jaroslav a Vlasta Tafelovi. Náklad 50.000 výtisků. Vyšlo v roce 1965 (anebo to tak z těch shluků čísel v tiráži vypadá).
Jak název a seznam kapitol napovídá, je to klasický koncept navazování kapitol románu různými autory. V tomto případě to navíc má být humoristický počin, což kupodivu celkem funguje. Zajímalo by mě, jestli bylo od začátku jasné, jak to celé dopadne a jak to bude dlouhé, protože do určitého okamžiku to vypadá, že to bude celé taková obyčejná mystická detektivka, kde se prostě jen čtenáři neposkytují všechny informace najednou, když tu najednou v šesté kapitole jedna postava začne vymýšlet, jak to celé je a tím určí směřování příběhu vlastně až do konce:

Mladý docent ze Sorbonny André Vassiltchikoff otevřel jednoho krásného dne Pi-soir (večerní vydání matematického časopisu Pi) a jeho oko padlo na inzerát na osmé stránce: Americká firma Dakota hledá odborníka (jaderná fyzika), ovládajícího dokonale ruštinu.
   André na tom nebyl právě nejlíp. Jeho otec, kdysi znamenitý petrohradský kavalergardista, který uprchl před bolševickou revolucí, hrál nyní v baru na housle Hajda, trojka. Z někdejšího rodinného jmění nezůstalo nic, kromě dědičné podagry. A André se přihlásil na inzerát... Tak se zkřížily černé stezky bývalého knížete André a zkušeného špióna hraběte Michaela Sumarokova-Elstona z Chicaga.
   "Řekni ti, milý kníže, jako russian patriot russian patriotovi, ten bussiness hodí milióny. Čekal jsem právě na tebe, protože v Moskvě žije druhý Vasilščikov, syn poddaných, kteří robotovali u tvých předků. A ten se podílí na velkém vynálezu. Peníze, instrukce, ampulky s jedem a nehlučné pistole dostaneme na hranicích."

Pak už se do té doby pseudomystika zlomí v okatou snahu dohnat příběh za cenu jakkoliv krkolomného konstruktu k názvu poslední kapitoly, tj. Kapitola devátá, v níž Georgij Vladimov odvážně dospívá k radostně optimistickému ideovému závěru. Po cestě se výše zmíněná fantazie přenese i do románové reality, to když nebohý hlavní hrdina stráví noc ve svém prázdném bytě, spolu s agentem tajné služby (který se průběžně sprchuje v jeho koupelně). Když z ní nakonec vyleze, drží kratší řeč ohledně špiónského automatu a následně vyzve Vasilčikova, aby vstoupil do koupelny:

Vasilčikov přistoupil po špičkách ke dveřím koupelny a pomalu je otevřel. Neviděl nic, osmělil se tedy a vešel dovnitř. Místnost byla prázdná a Vasilčikov už se chtěl vrátit, ale přece jen nahlédl do vany a zůstal jako solný sloup. Na dně vany ležela stařena a koulela očima.
   "Stařena!" zvolal zděšeně a prchal z koupelny.
   "A co má být?" řekl muž v nenápadném civilu a zvolna se obrátil. "To je jen maska. Ve skutečnosti je to Obersturmbbannfuhrer divize SS Tottenkopf baron von Kraft, všeobecně známý ve vyzvědačských kruzích pod jménem Starý Viking."
   "Tomu nevěřím!" zvolal Vasilčikov hlasem Stanislavského a Němiroviče-Dančenka.
   "Starý Vikingu, vaše kariéra je u konce," pravil muž v nenápadném civilu hlasem z nerezu.
   Stařena stála ve dveřích. Byla to táž stařena, ale cáry jejího staromódního šatu teď prosvítala rodová pýcha pruského junkera.
   Náhle se stařena pokusila spolknout svůj chrup. Ale muž v nenápadném civilu k ní rozveseleně přiskočil se slovy: "Já tě naučím polykat!" a přesným úderem ukazováčku do maskovaného ohryzku jí vyrazil falešný chrup, který nebyl ničím jiným, než mikrokamerou.
   "Doufám, že úplné doznání mi bude polehčující okolností," pravil Viking s nenapodobitelnou mnichovskou výslovností, která se dá nejlépe vyjádřit tak, že si představíme ruská slova napsaná švabachem.
   Pak se muž v nenápadném civilu rozloučil s Vasilčikovem, pevně, významně mu stiskl ruku a pravil s plachým úsměvem: "Kdyby něco, zavolejte mi, ale teď už musím jít."
   "Já vím, kdo jste," řekl Vasilčikov znenadání a zadržel ho ve dveřích. "Jste major Pronin," dodal a usmál se na znamení, že odhalení inkoginta nijak nesnižuje představu, kterou si o něm utvořil.
   "Musíte někdy přijít s rodinou k nám," obrátil se muž v nenápadném civilu na odpočívadle a pak začal s von Kraftem sestupovat po schodišti.
   Z dálky to vypadalo, jako by nájemník pomáhal dolů stařence, která je v domě cizí.
   Inženýr Vasilčikov stál u okna a díval se na město. Poslední slova muže v nenápadném civilu ho docela uklidnila.
   Hleděl z okna s úsměvem uzdravujícího se dítěte a myslel si: Jaké město, jaká doba, jací lidé...

Můžu říct, že je mi tenhle pokus o humor celkem sympatický. Má to momenty, kde jako kdyby se autoři snažili hrát si na Bulgakova (zejména ze začátku, kdy se na scéně objevuje "záhadná stařena" a je popisovaná zhruba jako přisprostlý ryšavec) a ve spoustě případů mám pocit, že se nesměju jen proto, že mi něco uniká (viz výkřik "Tomu nevěřím!", který zrovna chytám). Takže... dobrý.

Jurij Konstantinov: Tvář Aeny

Sbírka povídek, pocházejících z jiných sbírek, konkrétně Putěšestvija dlja izbrannych a Lico Aeny. Vše od jediného autora, přeložil Vlado Ríša. Honorář pro vítěze, Poslední lov, Země číslo dvě, Cestování jen pro vybrané, Bojovnice, Nesporné důkazy, Karelinova příhoda, Zázraky ve starém Carmellu, Tvář Aeny, Celnice má výhrady, Zázračný vzduch planety Viktorie, Misionářova smrt. Snad s vyjímkou první povídky to je taková gymnaziální sci-fi, ale ani ta první není žádný zázrak. V hlavní roli jsou převážně kosmonauti, kteří objevují neznámé planety s podmínkami příznivými pro Život a řeší na nich filosofické problémy ohledně nesmrtelnosti chrousta, případně šíří slávu socialismu v meziplanetárním měřítku. Vlastně to nejvíc ze všeho připomíná pokus o takovou odrostlejší Alenku z planety Země od Kira Bulučova, ale ten má ty časosběrný zrcadla, to jen tak někdo netrumfne...

Uplynul asi rok po skončení úspěšné operace Hollywood.   
Jednou ráno vešel Golding svou chůzí kalifa do své kanceláře. Minul sekretářku, stojící v pozoru. Náladu měl zcela bezoblačnou. Byla právě taková, jako krásné srpnové ráno. Broukal si melodii populárního šlágru. Šéf superkonceru Zvěrokruh vešel do svých apartmánů a zůstal stát jako solný sloup. Uprostřed místnosti stáli tři neznámí lidé.
Všichni tři byli podivuhodně vysocí, se širokými rameny a jejich obleky hrály všemi barvami duhy. Každý z nich měl na hrudi Goldingovi neznámý znak.
"Čím vám mohu..." začal roztržitě Golding.
"Říkají mi Igor Bokov," uslyšel klidný a sebevědomý hlas rusovlasého giganta. "Toto jsou moji kolegové," kývl hlavou k svým průvodcům. "Victor Li (snědý muž s živýma, trochu šikmýma očima se zdrženlivě uklonil a Willy Stein (třetí kývl hlavou právě tak nevzrušeně, jako ostatní). Jsme představitelé celnice."
"Ach tak," ulehčeně si oddychl Golding. Jsou to obyčejní celníci, i když vypadají jako supermani s podivně znějícími jmény. Málem si už představoval bůhvíco.

Z povídky Celnice má výhrady. Fakt dobrý, naubřelý boss (přesně takto titulován na předchozích stranách) nadnárodní kapitalistické organizace, která se pokoušela podvádět se strojem času, je konfrontován se zástupci Opravdového Pořádku. Jejich jména mu znějí podivně, ale je to Rus, východní Němec a severni Korejec. Už chybí jen Čech a aby to bylo ve vlaku. Ale mr. Golding je vnímá jako supermany. Navíc naznačuje, že je zvyklý uplácet. A nelze si nevšimnout odvážné závorky v přímé řeči, až by mě zajímalo, jestli to je překladatelská invence nebo trik z originálu. Půl hvězdičky z pěti.

Jevgenij Guljakovskij: Dlouhé svítání na Enně

Tohle je titul, který byl pro mě osobně vždycky vlajkovou lodí celé edice Saturn. Už kvůli tomu obrázku! Jenže mám nějakou slepou skvrnu na to, o čem to vlastně je. Tak to vezmeme popořadě, podle seznamu ze zadní strany: Vpád černých korábů. Jasně! Na Zemi (nebo na "Federaci", protože pozemšťané jsou pochopitelně rozlezlí ve všech myslitelných koncích známého vesmíru) začínají "útočit" velké bubliny. Entropické bubliny, ehm. Nakonec se vědcům podaří vystopovat jejich zdroj a vyšlou na místo hvězdnou loď Caravella, vybavenou výsadkovým modulem/laboratoří. A do čela průzkumného týmu postaví nejlepšího kosmonauta od dob Dave Bowmana - neohroženého Igora Rotanova!
Všechno se to pochopitelně zvrtne, už v první kapitole. Celá "planeta", kterou vystopovali jako základnu černých korábů, je jen vrcholek zakřiveného prostoru, místem, kde zkolabovala hvězda a gravitace stáhne všechno dovnitř, ale nic ven. Nekonečné příšeří. Rotanov se rozhodne zachránit vesmírnou loď a "seskočí" s průzkumným modulem a pár členy posádky "dovnitř". Přistane na jediné planetě, která se ve zhrouceném systému nalézá. A od té chvíle, světe div se, vypadá celý příběh ze všeho nejvíc jako nějaká sci-fi mutace seriálu Lost. Ta, která skrývá svou tvář. Po ztroskotání totiž kosmonauti narazí na hodné domorodce humanoidního typu a taky na zlé domorodce humanoidního typu. Hodní jsou na tom, co se vývoje týče, výrazně hůř, než ti druzí a hlavně to celé vypadá spíš jako divadýlko. Tajemná planeta uprostřed zhrouceného systému s příznivou atmosférou pro přežití člověka a navíc obydlená "lidmi"? Rotanov si to naštěstí (pro knihu jako takovou) uvědomuje a neustále to řeší. Ovšem neváhá a vrhne se do obskurního obřadu, na jehož konci se má stát jeho ženou jedna domorodka, jak hodlá trávit svatební noc, příliš neřeší. Název dalšího bodu je samovysvětlující a ano, tudy je to celé vedené: Umění zastavit čas. To už se dost věcí vyjasní a na cestu k "Černé" vyráží záchranná výprava ze Země, celý ten zhroucený planetární systém má totiž jednu speciální vlastnost, nevydrží tam energie. Spotřebuje se, sama. To, co "lidstvo" vymyslí je zábavné, krásná ukázka aplikace sovětského inženýrství. V tu chvíli vstupuje do děje Rotanovova dávná známá Olga a celý příběh udělá ještě jedno salto vpřed/vzad, ale pak už je tu Jezero zapomnění. Tam se všechno vyjasní, s vyjímkou Rotanovova vědomí, které tou dobou připomíná ze všeho nejvíc stav člověka po požití nadměrné dávky LSD. Celkově musím přiznat, že i když sci-fi už dneska moc nemusím, tohleto je obdivuhodný kousek. Spojuje to v sobě nápady z Event Horizon s podivným světem Lost, chce to jen nenechat se zastrašit nějakým tím cestováním v čase. Palec vzhůru.

Sobotecký Lev

Byl jsem takhle na konci března (2007) v Sobotce a přítel Jan, knihovník, měl v bedně s knihami do výprodeje jeden paperbackový svazek, který upoutal mou pozornost. Byl to už zdálky rozpoznatelný Saturn, nějaký hodně ranný kousek. Uchopil jsem a zjistil, že to je Lev Kiršner: První velký případ. Listování do tiráže odhalilo, že to je číslo 6. Velice ranné! Navíc zcela jistě chybějící v mé pradávné (relativně) sbírce, kde jsem se dostal až skoro do 4/5 vlastnictví celé edice. Zdá se, že je v tom zjevení v Sobotce nějaký vyšší záměr, protože už v létě jsem takhle v knihkupectví někde v Humpolci nebo kde nakupoval knihy a od knihkupce jsem, se spikleneckým úsměvem, zcela zadarmo, dostal neuvěřitelné Čtyři tankisté a pes, ovšem ne tu "klasickou" paperbackovou příšeru, co nedržela pohromadě (a hlavně, že v ní bylo spousta fotek, aby si chudák dítě nemohlo svoje hrdiny představit), ale pořádný saturnovský dvojvýtisk. Bednu se zbytkem knih mám pořád pod stolem, tak se podíváme, co tam všechno je...