Kapitola první, v níž Valentin Katajev dává slovo hrdinovi naší záhadné historie. Kapitola druhá, v níž Anatolij Gladilin ztrpčuje hrdinův úděl za pomocí tajemné stařeny. Kapitola třetí, v níž Jurij Kazakov vmísí něžné výstřely do lyrického večera. Kapitola čtvrtá, v níž Lev Slavin zavírá do komory muže v nenápadném civilu. Kapitola pátá, v níž Vasilij Aksjonov dojemně líčí utrpení mladého Semikorovkina a tragickou lásku Inny Kareninové. Kapitola šestá, v níž Ilja Zverev se zabývá životem a dílem Vl. Semina a těch druhých. Kapitola sedmá, v níž Fazil Iskander směle odhaluje imperialistické rejdy v hrdinové koupelně. Kapitola osmá, v níž Vladimír Vojnovič zneužívá ke své literární činnosti archívu bezpečnosti. Kapitola devátá, v níž Georgij Vladimov odvážně dospívá k radostně optimistickému ideovému závěru. Z ruského originálu Smeetsja tot, kto smetsja, vydaného na pokračování v časopise Nedelja, č. 18-26 z roku 1964 jako kolektivní humoristický detektivní román. Přeložili Jaroslav a Vlasta Tafelovi. Náklad 50.000 výtisků. Vyšlo v roce 1965 (anebo to tak z těch shluků čísel v tiráži vypadá). Jak název a seznam kapitol napovídá, je to klasický koncept navazování kapitol románu různými autory. V tomto případě to navíc má být humoristický počin, což kupodivu celkem funguje. Zajímalo by mě, jestli bylo od začátku jasné, jak to celé dopadne a jak to bude dlouhé, protože do určitého okamžiku to vypadá, že to bude celé taková obyčejná mystická detektivka, kde se prostě jen čtenáři neposkytují všechny informace najednou, když tu najednou v šesté kapitole jedna postava začne vymýšlet, jak to celé je a tím určí směřování příběhu vlastně až do konce:
Mladý docent ze Sorbonny André Vassiltchikoff otevřel jednoho krásného dne Pi-soir (večerní vydání matematického časopisu Pi) a jeho oko padlo na inzerát na osmé stránce: Americká firma Dakota hledá odborníka (jaderná fyzika), ovládajícího dokonale ruštinu.
André na tom nebyl právě nejlíp. Jeho otec, kdysi znamenitý petrohradský kavalergardista, který uprchl před bolševickou revolucí, hrál nyní v baru na housle Hajda, trojka. Z někdejšího rodinného jmění nezůstalo nic, kromě dědičné podagry. A André se přihlásil na inzerát... Tak se zkřížily černé stezky bývalého knížete André a zkušeného špióna hraběte Michaela Sumarokova-Elstona z Chicaga.
"Řekni ti, milý kníže, jako russian patriot russian patriotovi, ten bussiness hodí milióny. Čekal jsem právě na tebe, protože v Moskvě žije druhý Vasilščikov, syn poddaných, kteří robotovali u tvých předků. A ten se podílí na velkém vynálezu. Peníze, instrukce, ampulky s jedem a nehlučné pistole dostaneme na hranicích."
Pak už se do té doby pseudomystika zlomí v okatou snahu dohnat příběh za cenu jakkoliv krkolomného konstruktu k názvu poslední kapitoly, tj. Kapitola devátá, v níž Georgij Vladimov odvážně dospívá k radostně optimistickému ideovému závěru. Po cestě se výše zmíněná fantazie přenese i do románové reality, to když nebohý hlavní hrdina stráví noc ve svém prázdném bytě, spolu s agentem tajné služby (který se průběžně sprchuje v jeho koupelně). Když z ní nakonec vyleze, drží kratší řeč ohledně špiónského automatu a následně vyzve Vasilčikova, aby vstoupil do koupelny:
Vasilčikov přistoupil po špičkách ke dveřím koupelny a pomalu je otevřel. Neviděl nic, osmělil se tedy a vešel dovnitř. Místnost byla prázdná a Vasilčikov už se chtěl vrátit, ale přece jen nahlédl do vany a zůstal jako solný sloup. Na dně vany ležela stařena a koulela očima.
"Stařena!" zvolal zděšeně a prchal z koupelny.
"A co má být?" řekl muž v nenápadném civilu a zvolna se obrátil. "To je jen maska. Ve skutečnosti je to Obersturmbbannfuhrer divize SS Tottenkopf baron von Kraft, všeobecně známý ve vyzvědačských kruzích pod jménem Starý Viking."
"Tomu nevěřím!" zvolal Vasilčikov hlasem Stanislavského a Němiroviče-Dančenka.
"Starý Vikingu, vaše kariéra je u konce," pravil muž v nenápadném civilu hlasem z nerezu.
Stařena stála ve dveřích. Byla to táž stařena, ale cáry jejího staromódního šatu teď prosvítala rodová pýcha pruského junkera.
Náhle se stařena pokusila spolknout svůj chrup. Ale muž v nenápadném civilu k ní rozveseleně přiskočil se slovy: "Já tě naučím polykat!" a přesným úderem ukazováčku do maskovaného ohryzku jí vyrazil falešný chrup, který nebyl ničím jiným, než mikrokamerou.
"Doufám, že úplné doznání mi bude polehčující okolností," pravil Viking s nenapodobitelnou mnichovskou výslovností, která se dá nejlépe vyjádřit tak, že si představíme ruská slova napsaná švabachem.
Pak se muž v nenápadném civilu rozloučil s Vasilčikovem, pevně, významně mu stiskl ruku a pravil s plachým úsměvem: "Kdyby něco, zavolejte mi, ale teď už musím jít."
"Já vím, kdo jste," řekl Vasilčikov znenadání a zadržel ho ve dveřích. "Jste major Pronin," dodal a usmál se na znamení, že odhalení inkoginta nijak nesnižuje představu, kterou si o něm utvořil.
"Musíte někdy přijít s rodinou k nám," obrátil se muž v nenápadném civilu na odpočívadle a pak začal s von Kraftem sestupovat po schodišti.
Z dálky to vypadalo, jako by nájemník pomáhal dolů stařence, která je v domě cizí.
Inženýr Vasilčikov stál u okna a díval se na město. Poslední slova muže v nenápadném civilu ho docela uklidnila.
Hleděl z okna s úsměvem uzdravujícího se dítěte a myslel si: Jaké město, jaká doba, jací lidé...
Můžu říct, že je mi tenhle pokus o humor celkem sympatický. Má to momenty, kde jako kdyby se autoři snažili hrát si na Bulgakova (zejména ze začátku, kdy se na scéně objevuje "záhadná stařena" a je popisovaná zhruba jako přisprostlý ryšavec) a ve spoustě případů mám pocit, že se nesměju jen proto, že mi něco uniká (viz výkřik "Tomu nevěřím!", který zrovna chytám). Takže... dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat