Jevgenij Guljakovskij: Dlouhé svítání na Enně

Tohle je titul, který byl pro mě osobně vždycky vlajkovou lodí celé edice Saturn. Už kvůli tomu obrázku! Jenže mám nějakou slepou skvrnu na to, o čem to vlastně je. Tak to vezmeme popořadě, podle seznamu ze zadní strany: Vpád černých korábů. Jasně! Na Zemi (nebo na "Federaci", protože pozemšťané jsou pochopitelně rozlezlí ve všech myslitelných koncích známého vesmíru) začínají "útočit" velké bubliny. Entropické bubliny, ehm. Nakonec se vědcům podaří vystopovat jejich zdroj a vyšlou na místo hvězdnou loď Caravella, vybavenou výsadkovým modulem/laboratoří. A do čela průzkumného týmu postaví nejlepšího kosmonauta od dob Dave Bowmana - neohroženého Igora Rotanova!
Všechno se to pochopitelně zvrtne, už v první kapitole. Celá "planeta", kterou vystopovali jako základnu černých korábů, je jen vrcholek zakřiveného prostoru, místem, kde zkolabovala hvězda a gravitace stáhne všechno dovnitř, ale nic ven. Nekonečné příšeří. Rotanov se rozhodne zachránit vesmírnou loď a "seskočí" s průzkumným modulem a pár členy posádky "dovnitř". Přistane na jediné planetě, která se ve zhrouceném systému nalézá. A od té chvíle, světe div se, vypadá celý příběh ze všeho nejvíc jako nějaká sci-fi mutace seriálu Lost. Ta, která skrývá svou tvář. Po ztroskotání totiž kosmonauti narazí na hodné domorodce humanoidního typu a taky na zlé domorodce humanoidního typu. Hodní jsou na tom, co se vývoje týče, výrazně hůř, než ti druzí a hlavně to celé vypadá spíš jako divadýlko. Tajemná planeta uprostřed zhrouceného systému s příznivou atmosférou pro přežití člověka a navíc obydlená "lidmi"? Rotanov si to naštěstí (pro knihu jako takovou) uvědomuje a neustále to řeší. Ovšem neváhá a vrhne se do obskurního obřadu, na jehož konci se má stát jeho ženou jedna domorodka, jak hodlá trávit svatební noc, příliš neřeší. Název dalšího bodu je samovysvětlující a ano, tudy je to celé vedené: Umění zastavit čas. To už se dost věcí vyjasní a na cestu k "Černé" vyráží záchranná výprava ze Země, celý ten zhroucený planetární systém má totiž jednu speciální vlastnost, nevydrží tam energie. Spotřebuje se, sama. To, co "lidstvo" vymyslí je zábavné, krásná ukázka aplikace sovětského inženýrství. V tu chvíli vstupuje do děje Rotanovova dávná známá Olga a celý příběh udělá ještě jedno salto vpřed/vzad, ale pak už je tu Jezero zapomnění. Tam se všechno vyjasní, s vyjímkou Rotanovova vědomí, které tou dobou připomíná ze všeho nejvíc stav člověka po požití nadměrné dávky LSD. Celkově musím přiznat, že i když sci-fi už dneska moc nemusím, tohleto je obdivuhodný kousek. Spojuje to v sobě nápady z Event Horizon s podivným světem Lost, chce to jen nenechat se zastrašit nějakým tím cestováním v čase. Palec vzhůru.