Zápisky bandity ze sovětsko-čínské hranice. Hlavní hrdina je bandita Černý šakal i když miluje sovětskou zemi, tak je ochoten páchat na jejích obyvatelích ta nejkrutější zvěrstva. Jenze jeden by čekal, že popisy násilných činů budou spíš mezi medium a medium well, než téměř very rare. Trochu to připomíná hongkongskou gangsterku z tvrdé školy, na znásilňované ženy se stojí "fronty" (Pašeňka umřela.), když falešné rudoarmjejce pohostí postarší bača, pošle soudruh Bagrov (Černý šakal) zpátky svojeho pobočníka, aby si s ním "promluvil" a když je na závěr oddíl obklíčen v mlze a Bagrov se chce sám prostřílet a svoje muže zanechat svému osudu, vysvětlí mu jeden z jeho nejvěrnějších, co přesně by se mu mohlo stát, kdyby dospěli k názoru, že se o to chce pokusit. Následuje ukázka přestřelky.Přistupuji k němu a beru z vozu thompson. Andrej Fialka v mžiku vytáhl z nohavice německý tesák, bodá vrchního pastevce do slabin a po čtyřech, s vysoko zdviženým zadkem, od něho odskakuje.
Vypravěč zmlká v půli slova. Otvírá pomalu ústa a převrací jazyk. Zrovna jako by měl pod jazykem zrnko písku a marně se ho snažil vyplivnout.
Oči má už zamodralé a nehybné. Ale i mrtvý zůstává sedět. Vidím, jak suchým jazykem olizuje nejprve spodní a potom horní ret, a jednu chvíli se mi zdá, že znovu promluví. Avšak kácí se na znak.
Zakrslý pastevec, sedící proti němu, vyskakuje, dívá se na nás a volá tiše a polekaně:
"Jezusmarjá! Jezusmarjá!"
Tisknu spoušť thompsonu a pálím po pastevcích pět dávek. Andrej Fialka, pořád ještě po čtyřech, přiskakuje k nim a "dělá kontrolu": do každého vráží tesák a zkoumá oči. Potom se zvedá a hlásí:
"Toho, co vyskočil, to skorem přerazilo napolovic. Sedm jich dostal do panděra. Hernajs doprdele, to holt jak vyskočil."
Vtom se rozlehl ještě jeden výstřel, praskavý a ohlušivý.
Marinka vykřikla a drží se za břicho. Obrací tvář vzhůru a dívá se na Artěmije a oči jí skoro bez přestání pomrkávají.
Zasáhl ji chlapec. Sotva vystřelil, odhodil zadovku a vzal nohy na ramena.
"Střílej, vrtáku jeden zatracená!" vykřikl Andrej a vší silou praštil cikána mezi lopatky.
Cikán tiskne karabinu, zacílí a bledne. Dívám se pozorně na konec hlavně. Mám zvláštní touhu spatřit kulku. Znám sice velmi dobře zákon "počáteční rychlosti", přesto však se pokaždé pokouším zahlédnout kulku.
Nicméně to ještě nejsou všechny perly, které kniha skýtá, zhruba uprostřed se hlavní hrdina zamýšlí nad svou nenávistí k bolševikům a říká: Tuto všeobecnou nenávist jsem poznal z dopisů, které jsem sebral okružnímu listonoši, chycenému cikánem. Několik dopisů vyloženě bolševicky smýšlejících lidí odhazuji. Ponechávám si pouze tři kromobyčejně zajímavé dopisy a poznamenávám si adresáty i odesilatele. Jsou to dopisy opravdových Rusů, kteří vždycky žili s jediným krédem: "Cizí majetek měj ve cti, a svůj drž zuby nehty." Tito lidé vždycky byli a budou měřítkem Ruska. Bolševikům se nikdy nepodaří je vymýtit. Na to následuje plný text oněch dopisů a je to náramná legrace, první dopis je jak z písně Vladimíra Vysockého, kdy muž píše své ženě z Moskvy a poslední popisuje udatný čin šelmy kulaka. Ovšem dopis prostřední je dokonalá ukázka lysenkismu, mladý "vědec" píše svému bratrovi o výzkumu, který vede: Dozvěděl jsem se, že na Sibiři provádí jistý vědec pod rouškou tajemství pokusy s krysami a chce dokázat, že lze přenést získané znaky na potomstvo. Říkalo se, že dosáhl neobyčejných výsledků, zatím však mlčel a snažil se všechno ověřit. A tu mne osvítil nápad. Myš v našem školním teráriu právě vrhla šest mladých. Náhodou jsem jedné umrazil etherem ocásek. Za tři dny se rána zahojila tak, jako by tam ocásek vůbec nikdy nebyl. A to mne právě přivedlo na myšlenku o přenášení 'získaných znaků na potomstvo'. Vzal jsem dvě dospělé myši, samce a samičku, umrazil jsem jim ocásky a spářil je. Když potom měli mladé, umrazil jsem ocásky jejich potomkům. Potom jsem jednou čapnul šéfa a rudý rozpaky a skromností jsem mu sdělil, že jsem se opovážil poopravit Mendelův zákon o dědičnosti. Podepsán L. Kljagin.
Z ruského originálu Rejd Čornogo žuka, vydaného nakladatelstvím Moskovskij rabočij, Moskva 1966, přeložila Soňa Antošová. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu česko-sovětského přátelství, jako svou 1193 publikaci. Náklad 76000 výtisků.
Žádné komentáře:
Okomentovat